V cizím pokoji, za zavřenými dveřmi,                                           

mé city se zjevují a vychází ven.

Ležíš vedle mě a já prosím věř mi,

že nacházím naději ve tvých rukou.

V pokoji, kam světlo nesmí,

mě učíš se zase smát.

A já znovu kříčím - prosím - věř mi,

že miluji ty noci kdy vím, že nemusím se ničeho bát.

Skrytá ve tvém náručí,

poslouchám slova, která šeptáš.

Uschovaná a ztracená ve tvém područí,

jsem ráda, že se mě na nic nevyptáváš.

V pokoji, kam světlo nesmí,

mě učíš se zase smát.

A já znovu kříčím - prosím - věř mi,

že miluji ty noci kdy vím, že nemusím se ničeho bát.

Slova nám na nic neodpoví,

nás teď zajímá jen naše tělo.

Slunce, ani měsíce nám není zapotřebí,

ozařuje nás naše vlastní světlo.

V pokoji, kam světlo nesmí,

mě učíš se zase smát.

A já znovu kříčím - prosím - věř mi,

že miluji ty noci kdy vím, že nemusím se ničeho bát.

Ztratila jsem se v tobě

a díky tomu našla kousek sebe.

Už nejsem stínem co bloudí ve tmě,

teď už konečně vím jak chutná nebe.

V pokoji, kam světlo nesmí,

mě učíš se zase smát.

A já znovu kříčím - prosím - věř mi,

že miluji ty noci kdy vím, že nemusím se ničeho bát.